Hank ze Srnčího dolu alias Honey
Hank ze Srnčího dolu alias Honey, Hanýsek, zkrátka zlatíčko...
* 8. dubna 2006
+ 9. září 2017
Německý ovčák Hank ze Srnčího dolu se narodil 8. dubna 2006 v Jablonci nad Nisou v chovatelské stanici u paní Marcely Lipavské.
Honey, Hank, Hanýsek, mimino, roští a tisíc dalších jmen, to je náš lumpík z Jablonce nad Nisou.
Když jsme Hanýska z Jablonce přivezli, čítala naše smečka celkem tři psy.
Prvnímu členovi smečky, Brendičce, táhlo už na třináctý rok, měla diagnostikovaný osteosarkom a pomalu nám odcházela...
Druhý člen naší smečky, německý ovčák Bary, byl starý sedmiletý mazák, který pomalu, ale jistě končil svojí sportovní kariéru a připravoval se na "psí důchod".
A tak do naší smečky přibylo štěně německého ovčáka Honey. Nechtěla jsem, aby byl Baroušek bez kámoše, až Brenda odejde za duhový most.
Honey měl čtyři sestřičky. Já byla rozhodnutá, že chci pejska, a tak nebylo nutné vybírat. Honey mi padl hned do oka. Zase jsem měla v náručí chlupatou kouli, která voněla psem. Psí kluk byl živý jako stříbro a já byla nadšená. Domů jsme si ho přivezli začátkem června. První zážitky z cesty byly velmi impozantní, protože štěně zvracelo skoro celou cestu. V duchu jsem nadávala na hodnou paní chovatelku, která přes moje varování a prosbu štěně ráno před naším příjezdem nakrmila, aby nemělo hlad. Ach jo, já to věděla! Psí zvratky jsem měla všude a musím říci, že mi štěněte bylo nesmírně líto, protože mu fakt bylo zle.
Naštěstí se po příjezdu domů z cesty hodně rychle vzpamatovalo. Čekalo nás velké seznamování... Na zahradě běhala unavená nemocná Brenda statný pes Bary. Ani jeden nekoukal na štěně nijak přátelsky, spíše nedůvěřivě. Oba se na mě dívali zkoumavými a vážnými pohledy, ze kterých se dalo číst --- co jsi to přivezla? to snad nemyslíš vážně?
Ale já to vážně myslela. A tak jsme s napětím sledovali, jak seznamování dopadne. Byli jsme na "neutrální půdě", na sousední zahradě u dcery Petry. Kupodivu se se štěňětem nejdříve seznámila zblízka Brenda. Očichala si ho a bylo vyhráno. Hanýsek se sice trochu bál, ale jen trochu. Olízal Brendě čumáček a za chvíli začal být přidrzlý. Stačilo však jen, aby Brenda povytáhla pysky a byl zase na chvíli hodný.
To Bary, ten se tedy tvářil naprosto uraženě. Odkráčel na vzdálenost asi pěti metrů a uraženě si lehnul. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že mi to jen tak neprojde. Štěně naprosto ignoroval. Když bylo přece jen víc vlezlé a vnucovalo se mu, zle na něj vrčel a pysky měl vyhrnuté snad až za ušima.
Ach jo, říkala jsem si, to nebude jednoduché. Nechtělo se mi ale do seznamování zasahovat, abych něco nepokazila. No zkrátím to - Brenda štěně vzala hned, Barymu to trvalo asi tak tři dny, než ho vzal na vědomí a pak tak týden, než si s ním začal konečně hrát.
Honey byl od malička správný drzoun, lump a průzkumník. Ničeho se nebál. Hned začal šmejdit po zahradě, všechno si pročuchal, prohlédl a začal záhy zahradničit....
Moc jsme se všichni bavili, jak vysypal z květináče hlínu, vzal si ho do tlamičky, květináč se mu překlopil na hlavu. a tak vrávoral po zahradě s květináčem na hlavě jako opilec, který se potácí z hospody... To byla legrace! Pak uprostřed hry padl a spal jako zabitý.
Velcí psi na něj koukali vyjeveně, co to všechno pořád vyvádí, ale občas se nechali taky strhnout ke hře. Za pár dnů bylo vyhráno, měla jsem tříčlennou psí smečku...
Jak to bylo dál?
Čas běžel... Brendička odešla ještě ten rok, co jsme dovezli Honeye, 12. září 2006, na svojí dlouhou cestu na louky plné kytiček za duhový most... Zůstali mi jen oba kluci. Honey rostl a trápily ho nožky, růstové problémy. A tak jsem měla jednoho skoro důchodce a jednoho dorostence s bolavýma nohama. Jak čas utíkal, nožky se srovnaly, přestaly Honeye bolet a my jsme se konečně mohli pustit do práce a cvičit.
S Honeyem to nebylo lehké, je to poměrně lehký pes spíše s fenčím výrazem, takový skákací a štěkací psisko nesoustředěné a roztěkané 
Dalo nám to hodně práce, ale nakonec jsme to zvládli. Začali jsme skládat zkoušky z výkonu a občas závodit.
Září 2010 - fotogalerie Honeye
Rok 2013
Honeymu táhlo na sedmý rok, začal mi trochu stárnout. Dospěl do věku, kdy nastal čas pořídit mu kamaráda. Asi stárnu i já 
, a tak je nejvyšší čas jít do dalšího pejska.
Dlouho, dlouho jsem přemýšlela, jakého psa pořídit, jestli vlkošeďáčka nebo znakáčka, ale nakonec zvítězila volba pořídit celočerného. To tu ještě nebylo, a tak jsme domů přinesli začátkem května 2013 černou kuličku, která se jmenuje Winnýsek. O něm si ale budeme povídat na jiné záložce - Winner z Gargamellu.
Honem nazpátek k Hanýskovi.
Jak už jsem povídala, Honey je lehčí pes, a tak jsem si dělala iluze, že spolu složíme ještě spoustu zkoušek a absolvujeme pár závodů. DKK má negativní, takže nožky by ho bolet neměly, je stále plný energie, stále stejný magůrek, kterého mám pořád na hlavě, stále stejně uštěkaný a uřvaný...
Ale zase jsem se přesvědčila, že člověk míní, život mění. Od té doby, co odešel za duhový most Baroušek, věnovala jsem se jen Honeyovi. A aby se nám oběma nestýskalo po Barouškovi, spával se mnou v ložnici. Byl v noci doma moc hodný, a tak nebyl důvod si to neužívat. Asi před půl rokem jsem si všimla, že má Honey v noci problémy s trávením. Začal trpět refluxem a bylo vidět, že mu fakt není dobře. Vyzkoušeli jsme všechno možné, počínaje dietou, odčervením, různými alternativními kapičkami a také babské rady. Nezabralo ale nic, problémy byly stále stejné. A tak jsem se rozhodla, že s tím něco musíme dělat.
Náš "dvorní" veterinář nás poslal na kliniku do Prahy, kde Honeye zrentgenovali, prohlédli, poslechli, odebrali krev, kterou vyšetřili a diagnóza zněla MEGAESOPHAGUS - dilatace jícnu. K tomu ještě zápal plic z nadýchané potravy.
V životě jsem o téhle nemoci neslyšela, i když podle paní doktorky, která Honeye vyšetřovala, je to dost častá nemoc u několika plemen psů, většinou v tom hraje velkou roli genetika. Prognóza podle lékařů není moc dobrá.
A tak jsme se dali s Honeyem do boje, protože jsme si společně řekli, že to jen tak nevzdáme. Držte nám palečky, aby se nám to společně dařilo.
Leden 2014
Léto budiž pochváleno!
A je tady léto 2014. Panička se od poloviny června zlobí s mým černým kamarádem Winnym. Winny má mít klid po operaci loktů, a tak je pořád zavřený a má límec na krku. Je děsně vzteklý, když jde s paničkou ven, párkrát jsem se k němu přiblížil a málem to nedopadlo dobře. Panička o tom vypráví na záložce Winnýska.
Já se snažím, jak můžu, ale občas mě trápí moje nemoc a není mi dobře. Ale v poslední době to docela jde. Baštím v krmítku, dostávám prášky. Musím vám prozradit, že když byl Winny zavřený v kotci, i na noc, panička si mě občas tajně brala nahoru do ložnice, kde jsem spal jako dudek až do rána. Winny to ale nesmí vědět, asi by mě překousl, protože na mě strašně žárlí. Má tlamu jako krokodýl a já se s ním nechci vůbec prát. Sice si nechci nic nechat líbit, protože jsem starší, ale je to pro mě těžké, protože nejsem v úplně dobré kondici... Co naplat, tak to prostě je.
Čas utíkal a jednoho dne jsem si všiml, že panička začíná balit věci a nakládat je do našeho vozíku. Usoudil jsem, že pojedeme pryč, na dovolenou, tak jako každý rok. Jen jsem se trochu bál, že mě panička sebou nevezme, že si vezme jen toho černého čerta Winnyho, ale uklidnil jsem se, když naložila do vozíku i moje krmítko.
Byl pátek 25. července 2014 ráno a my jsme vyjeli. Byli jsme ve vozíku celkem tři. Já, Winny a Ambra Káji. Cesta byla dobrá, myslím, že jsme snad nikde nezastavovali. Panička pod nás dala deky, aby nás to netlačilo. Na hradecké dálnici to vždycky hodně "klepe" a "bouchá", Winny se po cestě ale stejně poblil. Ale panička ani nic neříkala .
Byli jsme ale všichni rádi, když jsme dojeli do Městce Králové a panička nám otevřela dvířka u vozíku a šla nás vyvenčit. Bylo tam krásně, hned jsem to tam poznal, pamatuju si to od minule. Věděl jsem, že jsme na dovolené....
Bylo tam hodně stanů a aut, hodně lidí, i těch malých, co pořád křičí, smějí se, běhají a pak brečí . To já nemám rád, už jsem holt ve věku, kdy mám rád klid 
. To Winny, ten by si s nimi hrál, honil by se s nimi a dělal alotria, jen kdyby mu to panička dovolila. Ale ona dávala ještě pořád pozor na ty jeho lokty, pořád se snaží ho držet v klidu 
, ale moc se jí to nedaří...
Celý den bylo vedro. Panička s Kájou postavili naše stany, aby měli kde spát a kam dát věci. Auto zaparkovali hned vedle stanů a vedle vozíku. Vypadalo to, že dneska budeme spát ve vozíku, když je tady tolik lidí a pejsků. A měl jsem pravdu.
Večer jsem dostal najíst v krmítku jako doma. Chodili se na mě dívat nějací lidi, trochu jsem z toho byl nervózní 
. Ale nakonec jsem se nabaštil a snědl jsem všechno. Po jídle jsme šli spát. Byli jsme všichni (psi) unavení, a tak jsme zalezli do vozíku a chrupkali. Panička s Kájou šli ke klubovně pokecat...
Ráno, když jsme se vzbudili, zjistili jsme, že všichni balí a než jsme se vyvenčili a najedli, pomalu všichni odjížděli. Kolem desáté byl tábor prázdný a zbyly tam jenom naše stany, náš vozík a naše auto. Panička říkala, že právě začíná dovolená...
Pobyt na táboře
První týden jsem s paničkou cvičil trošku poslušnost a hned v pondělí a v úterý jsme trénovali obrany. To jsem trénoval poprvé, bylo to v lese. Byl jsem z toho trochu zmatený, že mám běhat sem tam a hledat Romana s rukávem. Chyběli mi tam makety, na které jsem zvyklý. Ostatní kousání v lese se mi docela líbilo, musel jsem hlídat a nesměl jsem štěkat. Panička se mnou nebyla úplně spokojená, ale říkala, že se to snad zlepší. Jo a taky jsme dělali kontrolák u lesa, na takovou dáááálku, že jsem z toho byl docela dezorientovaný. V úterý to prý už bylo lepší. Prý budeme s paničkou dělat v sobotu zkoušku v tom lese, tak prý budeme celý týden trénovat to běhání v lese.
No bylo celý týden pěkné vedro, ale panička dodržovala to, co řekla, a tak jsme chodili každý den, někdy i dvakrát, do lesa. Docela se mi to začalo líbit. Vždycky, když mě panička vyslala do lesa, našel jsem buď Vláďu nebo Káju. Vždycky měli u sebe buď peška nebo veliký fotbalový balón. Balóny, ty já mám k smrti rád, a tak jsem hledal v lese jako vzteklý a štěkal jako blázen. Panička byla se mnou spokojená. Taky jsem zkoušel hlídat tu dlouhou dobu a pak mě Kája přepadl. No, jak říkám, líbilo se mi to.
A abych nezapomněl, na tábor jsem přijel s bolavým pravým uchem. Měl jsem v něm zánět, to asi jak jsem se koupal v řece, tak mi tam nacákala voda a já ji nevyklepal. Ucho mě pěkně bolelo, panička mi do něj něco jednou denně kapala. Už to pak bylo lepší. Do středy mě s tím pořád otravovala a masírovala mi to ucho. Už mě to nebolí, ale do rybníka mě panička nepouští, což mě moc mrzí.
Týden utekl jako voda a byla tady sobota. Ráno jsme nedostali najíst, a tak bylo jasné, že dnes se bude něco dít... Dělo se. Byly ty zkoušky. To jsem hned věděl, protože byl nástup a pan rozhodčí mě zase jezdil po krku takovou krabičkou z plastu, až to píplo. Nemám to rád, ale musím být způsobný a držet, jinak by se panička zlobila. Bylo nás na nástupu sedm, já jsem si chtěl čuchnout k některým psům, ale panička to zakázala. Jo, poslouchat se holt musí. To já znám, jinak by bylo zle. Byl tam taky takový velký pes a ten na mě chtěl vrčet. Ale já jsem se na něj nedíval a dělal jsem, že je vzduch 
.
Bylo pěkné vedro, moc se mi nechtělo cvičit. Na poslušnosti jsem dělal chyby a pak mi panička řekla, že jsem pěkný mates, protože místo toho, abych si za pochodu lehl, tak jsem se coural za paničkou. Pan rozhodčí říkal, že jsem pěkný lump, že to všechno určitě umím, ale že jsem se na to vykašlal. Měl pravdu. Poslušnost na vodítku mě vůbec nebavila a bylo mi horko. Aport jsem udělal tak, jako vždycky. Vyběhl jsem, když panička řekla, sebral aport a vyskočil jsem do výšky a hodil si aport na zadní zuby, jak to mám rád. pak jsem předsedl vzorově před paničku. Překážku jsem skočil s dotykem, ale áčko a kladinu jsem udělal vzorově. Na odložení jsem ležel jako vytesaný a dostali jsme za něj 10 bodů. Když to pan rozhodčí spočítal dohromady, říkal 78 bodů. To bylo s nulou za jeden cvik - to odložení za pochodu vleže. Takže kdybych si býval byl lehl, měli jsme 88 bodů. To není špatné, žejo. Ale 78 bodů prý taky stačí, abychom šli do lesa na obranu.
Když na nás přišla řada a měli všichni už hotovo, šlo se opravdu do lesa. Docela jsem se těšil, štěkal jsem už na cestičce k lesu a panička vypadala, že ani není moc nervózní. Pan rozhodčí zavelel, že můžeme začít. Vyběl jsem doprava do lesa, jak panička ukázala. Nikdo tam na té straně nebyl, ani Kája, ani Vláďa, ani balón. Běžel jsem zpátky k paničce, ukázala doleva, tak jsem vyběhl doleva. Ani tam nikdo nebyl, a tak jsem se zase na povel vrátil k paničce. Zase ukázala doprava a já už věděl, že tam zase nikoho nenajdu, a tak se mi tam moc běžet nechtělo..., ale běžel jsem. Pak zpátky a zase vlevo. Ucítil jsem Romana s rukávem, věděl jsem, že je schovaný v křoví. Byl jsem od něj pár metrů a štěkl jsem asi třikrát. Ale pak vám mě něco zajímavého praštilo přes nos a já si nemohl pomoct. Zapíchl jsem čumák do mechu a čuchal a čuchal a čuchal. Zapomněl jsem na svět okolo, jak jsem čuchal tu úžasnou vůni. Pak jsem zvedl nohu a přečůral tu vůni. A jak jsem se vyčůral, tak jsem si vzpomněl, že jsem měl možná v tom lese něco dělat.... Koukl jsem na Romana v křoví a pak na paničku uprostřed lesa, jak smutně a vyjeveně kouká a rozhodl jsem se, že jdu k ní. Zavelela z toho místa ještě jednou "revír", ale já jsem se na to vykašlal a šel k ní. Pan rozhodčí písknul, jako že je konec. Udělal takové to gesto, co dělají fotbaloví rozhodčí...
A to byl konec, já to prostě v tom lese zazdil. Panička koukala jako trubka, řekla mě, že jsem opravdu mates a šli jsme zpátky do tábora. Tak to byla asi moje poslední zkouška...
To tedy říkala panička. A ta když něco řekne, tak to platí. Asi jsem skončil s pracováním. Budu už asi v důchodu... No, myslím si, že mě to asi ani nebude vadit.
Musím říci, že panička na mě ani neměla vztek, i když celý týden trénovala se mnou jako blázen. Říkala, že nám prostě tahle zkouška není asi souzená a vlastně že já jsem neudělal skoro žádnou zkoušku na první pokus... a tak pořád dokola. Bylo mi to jedno, šel jsem si lehnout do kotce a spát....
A jak to bylo dál?
Zbytek tábora byl super. Měli jsme klid, chodili jsme se venčit a občas jsem si směl hrát s Ambrou. S Winnym mě panička chtěla vyfotit, ale Winny byl vzteklý, tak z toho sešlo. Nakonec nás dva panička jednou pustila na volno u klubovny, ale dostali jsme oba náhubky. Winny byl jako magor, chtěl se se mnou prát, ale panička nadávala a zakazovala mu to. Chvíli jsme blbli a řvali, ale pak jsme toho nechali. Bylo na rvačky moc horko. Tak to panička vzdala a zase nás zavřela. Byla z toho smutná a povídala, že je zvědavá, jak to bude vypadat u nás doma po dovolené. Jestli se prý budeme prát, tak nás zabije, říkala, ale já vím, že tohle určitě nemyslela vážně. I když, někdy není radno zlobit, protože panička hodně věcí myslí vážně. Ale tuhle určitě ne, jak o tom tak přemýšlím.
Byla to hezká dovolená, ale každá dovolená jednou končí. Přišel ten správný den, kdy měla panička zase sbaleno a nás naložila do vozíku. Frčeli jsme domů. A světe div se, když jsme přijeli domů, panička normálně otevřela dvířka u vozíku, my jsme s Winnym vystoupili a vůůůůůbec jsme se neprali. No, potom jsme na sebe trochu vrčeli, ale jenom trošku. Bylo moc velké vedro na rvačky, myslím. Oba jsme byli unaveni a hlavně jsme byli oba rádi, že jsme zase doma 
.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čas je neúprosný. Hodiny tikají, minuty, hodiny a dyn ubíhají a nám přibývá věk. Všem sice přibývá stejně rychle, ale jak nám roky přibývají, bývají věci složitější. Honey bojoval se svojí nemocí statečně. Nikdy si nestěžoval a snažil se žít svůj život normálně. Psi naštěstí neřeší svoje bolesti a problémy jako my, lidé.
Jeho život zhasnul doma, v mojí náruči 9. září 2017. Muselo to tak být. Ale i když odešel z tohoto světa, zůstal v našich srdcích tak, jako všichni ostatní moji pejskové.
složené zkoušky
ZOP, ZPU1, ZPU2
ZZO, ZM, ZVV1, ZVV2
IPO1, IPO2, SPr1, SPr2, SPr3, BH, IPO-V, FPr1, VPG A, APr1
