Jdi na obsah Jdi na menu
 


Brenda

14. 3. 2014

Brenda

* 3. prosince 1993        + 12. září 2006 

Už ani nevím, kdy jsem vlastně začala toužit po tom, mít velkého psa a cvičit s ním... Přesto vím, že to bylo dlouho předtím, než se mi sen začal plnit. Dlouho byla situace, kdy se našel vždy nějaký hodně důležitý důvod, proč jsem psa mít nemohla... třeba to, že jsme neměli svoje bydlení, děti byly malé, společné bydlení s manželovými rodiči, stále ohledy na druhé...

Zkrátka a dobře, když to shrnu, můj čas, kdy jsem konečně přesvědčila za pomoci dětí rodinu, že velký pes bude, nastala na podzim roku 1993. Zbývala poslední fáze rozhodnutí, a to najít toho správného psa, který měl být tím pravým. Rodinná rada rozhodla, že to bude fena, mojí dávnou touhou byl německý ovčák.

To se na první pokus sice úplně nezdařilo, nicméně kýžené štěňátko, které putovalo začátkem prosince do naší rodiny, byla fena křížence německého ovčáka a belgického ovčáka tervueren. Fenečka byla celá černá, měla jen světlé "ponožky", byla nádherná, dlouhosrstá... prostě úžasná!

Žili jsme výběrem jmen pro naši krásnou fenku. Po losování dětí vyhrálo jméno Brenda, což bylo ovlivněno právě v televizi vysílaným americkým seriálem, jehož název si již nepamatuju.

A tak začal můj život se psy...

Štěňátko Brenda rostlo jako z vody a já jsem přistupovala zodpovědně k jeho výchově .

Slovo dalo slovo a já došla k názoru, že velkého psa je potřeba zaměstnat, protože je pracovní. Nakonec původ naší fenky, která měla oba rodiče policejní psy, mluvil za vše. A tak jsem se do toho pustila a začala chodit na cvičák.

Jako začátečník jsem začínala nahlížet s respektem na kynologické moudrosti kamarádů na cvičáku a učit se od nich, jak na to, aby Brenda poslouchala.

Je to už dávno, přes dvacet let, ale přesto Brenda, jako můj první velký pes, zůstala nezapomenutelně zapsaná v mém srdci. Cvičení nám sice nešlo tak úplně podle mých představ, Brendička byla trochu tvrdohlavá (já taky), byla značně cholerická a vzrušivá, takže práce s ní nebyla pro mě jako začátečníka vůbec jednoduchá. Nicméně jsme zvládli základy výcviku ve všech disciplínách. Vzhledem k tomu, že Brenda měla reakci na střelbu jsme došli společně na určitou úroveň a dál to nešlo...

Když bylo Brendě asi dva a půl roku, měla zdravotní problémy, které vypadaly jako následky otravy. Měli jsme ale štěstí a naše Brenda se uzdravila. I když se uzdravila a neměla žádné následky, zůstal v nás strach. Moc jsme nechápali, proč se to stalo, protože na naší zahradě žádné jedovaté věci nebyly. Vypadalo to na lidskou zlobu, někdo nám asi něco otráveného hodil na zahradu...

Když jsme se ze šoku vzpamatovali, došli jsme k názoru, že by bylo fajn mít dva psy, aby Brendě nebylo smutno. Jak to dopadlo se štěňaty si můžete přečíst částečně na záložce "Filip", ale přesto to v krátkosti zopakuju. První plánované krytí s německým ovčákem Kazanem se nezdařilo. Za půl roku při dalším hárání jsme zkusili belgického ovčáka tervueren a Brenda zabřezla. Narodila se nám štěňata 20. září 1996, čtyři pejsci a jedna fenka. Ze štěňátek jsme si vybrali pejska, kterému jsme začali říkat Filip.

Brendička se dělila o zahradu s Filipem, já jí dala pokoj se cvičením, věnovala jsem se štěněti, takže ona byla naprosto spokojená. Užívala si společných procházek a klidu od cvičáku, který si zrovna moc nezamilovala, protože to byla potvůrka neposlušná...

Filípek se bohužel nedožil vysokého věku, a tak jsme zůstali zase sami jen s Brendou. Tentokrát mě trvalo déle, než jsem se odhodlala pořídit další štěně. Brendu jsme již nechtěli krýt a mít znovu štěňata bez PP, křížence. Brenda šla ve svých šesti letech na kastraci.

Bolest z rozloučení s nemocným mladým Filipem jsem rozdýchala až za půl roku. Zhruba v lednu 1999 jsem se začala poohlížet po štěňátku. Jirka Hůla ze cvičáku měl spousty známých a doporučil mě chovatele z Unhoště, pana Melichara, který měl vrh německých ovčáků po svém psu Larsu z Marušky. A tak se do naší smečky dostal můj srdcový pejsek Bary z Cimrmanu. I ten má svojí záložku, kde o něm vyprávím, takže tahle záložka patří Brendě...

Brendičce bylo skoro šest, když jsme přivezli Baryho. Brzy si na něj zvykla a byla ráda, že má zase znovu parťáka. Nikdo ji už neotravoval výcvikem (tedy já), měla svůj klídek a pohodičku. 

S Brendou jsem nikdy nesložila žádnou zkoušku, měla reakci na střelbu a musím se přiznat, že jsem ji jako začátečník trochu zkazila, výcvik neměla ráda. Byla tvrdohlavá, já taky, a tak to nějak nešlo dohromady, ale jinak jsme se měly moc rády. Byla to statná dlouhosrstá fena, nebyla ale moc sebevědomá a svůj strach řešila často agresivitou. Byla to pěkná mrška, musela nosit na procházku náhubek, protože občas dostala "hovězí" nápad a nebyla daleka od toho pustit se ochotně do rvačky...

Doma byla ale zlatíčko...

Jak šel čas, zdravíčko jí přestávalo sloužit, v říjnu 2005 jsme objevili na její pravé zadní noze bouli. Vyšetření a rentgen potvrdily můj strach, přišla diagnóza - osteosarkom. Tedy jeden z nejagresivnějších nádorů. Veterináři nabízeli razantní řešení - amputaci nohy, jinak dávali šanci zhruba dva měsíce života...

Moje rozhodování bylo rychlé. Amputaci jsem odmítla, Nemohla jsem to dvanáctileté Brendě udělat. Dostávala léky proti bolesti, nějak to půjde a až to nepůjde ...

První krize přišla v únoru 2006. Brenda přestala chodit, myslím, že měla bolesti. Rozhodla jsem se, že ji v tom nenechám, že nastal čas se k problému postavit čelem. Stála jsem ale ještě před jedním velkým problémem. Neuměla jsem si představit, že Brendu někde nechám a nebudeme ji mít na zahradě vedle Filípka. Venku ale už měsíc krutě mrzlo a my jsme stáli před smutným, ale prostým problémem, jak připravit pro Brendičku místo pro poslední odpočinek. Nebudete mi to věřit, ale já jsem zařídila, aby přijel na naši zahradu bagr, který vyhrabal velkou díru, abychom byli připraveni. A pak to přišlo... Brenda, která už dva dny nechodila a nejedla a já ji nosila ven vyčůrat, vylezla z teplé garáže a šla se podívat na tu velkou díru na zahradě. Koukla do díry a pak na nás. Rozhodla se, že to ještě nevzdá a chce být s námi na světě!

V červnu jsme dovezli z Jablonce malého Hanýska (Honeye), a tak měla naše psí smečka tři členy. Brenda si mimčo opravdu užívala, a to více než Baroušek. Tříčlenná smečka byla super, představitelé tří psích generací - téměř třináctiletá Brenda, sedmiletý Bary a mimino Honey. 

Brendička se začala markantně zhoršovat koncem srpna 2006. Přes nepříznivou prognózu veterinářů s námi byla téměř rok po stanovení smrtelné diagnózy osteosarkomu.

Na cestu za duhový most jsme ji vypravili 12. září 2006. Běhá určitě po krásných loukách, vyhřívá se na sluníčku společně se svým synem Filípkem a ani jednoho z nich nic, ale vůbec nic nebolí...

foto-117-zmensena.jpg